Vzpomínky ze ZŠ

Pondělí v 16:41
Vzpomínky na 2. stupeň ZŠ jsou poměrně rozporuplné. Někteří spolužáci si mysleli, že jsem šprtka, ale na základce jsem se opravdu nikdy doma neučila, stačilo se mi na to mrknout o přestávce a většinou to bylo za 1. A když v 8. třidě přinesla učitelka čtvrtletky z češtiny a řekla, že mi nechyběla ani jedna čárka, místo abych měla radost, jsem se cítila trapně. Jednu dobu na mě byli spolužáci dost hnusní a až v dospělosti jsem zjistila, že to vlastně byla šikana. Měli jsme spolužačku, která si omotala všechny kluky kolem prstu a ti jí "sloužili". Jaké překvapení pak nastalo na srazu , když nám bylo 32 - mně řekli, že jsem je velmi mile překvapila, že jsem přišla a naopak jejich "velitelka" prohlásila, že s takovýma debilama se nikde setkávat nebude. Já jsem všem těm "hnusným" dávno odpustila, někdo se naopak nedokáže překonat. Jo to je život.
 

Navždy

12. listopadu 2017 v 18:42
Nic není navždy. Někdy bohužel, jindy zase bohudík. Třeba do manželství většina lidí vstupuje s tím, že je to navždy. Ale realita je jiná. Třeba já jsem našemu manželství dávala 12 let. Vůbec nevím, jak jsem na to přišla, a proč zrovna 12 a ne 10 nebo 15. Navzdory tomuto předpokladu naše manželství trvá 29 let. Nemůžu říct, že je vždy "šťastné", ale byla bych docela ráda, kdyby už to bylo NAVŽDY. Z jednoho prostého důvodu: už se mi nechce zvykat si na "mouchy" někoho dalšího, stěhovat se, začínat znovu - prostě vše, co je spojeno s rozpadem manželství. Chci mít aspoň doma jistotu, když už ji přes 3 roky nemám v práci. Ale brát manželství jako samozřejmost by bylo bláhové i po tolika letech. Pořád je co se učit. Tak snad to bude navždy, ať už to znamená cokoli.

 


Boj

30. října 2017 v 18:01
Zrovna dnes je to pro mě aktuální téma. Pořád přemýšlím, jestli v práci bojovat, protože o spolupráci se tam mluvit nedá. Rozlišuji boj za dobrou věc a pak boj s lidma. A já už nechci s nikým bojovat. Jenže zase nechat si všechno líbit, to se pak člověk na sebe ani nemůže podívat do zrcadla. Ale bojovat s hloupými, zlými a zákeřnými lidmi je pro mě boj velmi nerovný. Protože si myslím, že já nejsem ani jedno a nemám chuť používat zbraně takovýchto lidí. Člověk si myslí,že bude stačit, když si bude poctivě odvádět svou práci a ostatní mu dají pokoj, ale nestačí to. Já už ve svém věku nemám ani chuť ani sílu s lidmi bojovat. Já chci s lidmi jen tak normálně "být". Kdyby byl komunismus, šla bych za půl roku do důchodu a už bych se takovýma věcma vůbec nezabývala. Ale důchod se mi prodloužil o 9 let, a tak posledních 3 a půl roku pořád bojuji. Jsem unavená, vyčerpaná a přes svou velmi optimistickou povahu občas propadám beznaději. Kdy už se to, proboha, otočí a já budu zase žít svůj přízemní, ale poměrně spokojený život???



Strach sám ze sebe

25. října 2017 v 18:21
Ten máme občas asi všichni. Musím říct, že s postupujícím věkem a tedy tím, jak sama sebe více znám, už tento strach mizí. Dříve jsem se občas bála, co za "moudro" ze mě zase vypadne, koho tím raním a pak z toho budu mít akorát blbý pocit. Bála jsem se svých reakcí v nepředvídatelných situacích. Ale já v běžném životě nejsem moc velký strašpytel a v posledních letech jsem velmi ráda sama se sebou a myslím, že se sebou umím i v pohodě vydržet. Což spousta lidí neumí. Pořád musí mít kolem sebe někoho, a tak lidi sami sebe moc neznají a nedokážou své reakce příliš předvídat. Nebojme se sami sebe, kdo jiný by už měl s námi vydržet, než my sami?


Stín za oknem

11. října 2017 v 14:49
Kdybych se bála stínu za oknem, tak nemůžu bydlet v našem domě. Máme dům v kopci, takže téměř každou místností se dá vyjít rovnou ven. Spousta lidí mi říká, že by si v noci ani neotevřela okno, ale je to o zvyku. Člověk hlavně v tomhle případě musí držet svou fantazii na uzdě, protože by ve stínech za oknem mohl vidět leccos. Před pár lety byl můj muž s dcerou na měsíc pryč a já jsem zůstala ve velkém domě sama s pětiletým děckem. Myslela jsem si, že se budu bát, ale za pár dní už mi bylo všechno jedno a v noci jsem mívala dveře na terasu dokořán. Spíš mě vyleká, když mi v noci do ložnice vejde některá z našich koček. Takže nechme stíny za oknem, ať si tam dělají, co chtějí...

Vůle žít

5. října 2017 v 12:00
Nikdy jsem nechápala lidi, kteří si dokázali vzít život. Před pár lety jsem ale byla v takovém psychickém stavu, že jsem si cestou z práce řekla, že to snad jednou pořádně rozjedu a napálím to do stromu. Chvilku po této úvaze jsem mluvila se svým kamarádem a řekla mu o tom. Ten na mě vyděšeně kulil oči. Jasně, že bych to neudělala, ale už jenom to, že mě taková věc napadla, bylo pro mě alarmující. Před nedávnem jsem měla takovou myšlenku znova a má kamarádka mi na to řekla: Víš, kolikrát jsem se byla podívat na půdě? Tak jsme se tomu od srdce zasmály, že jsme fakt dvojka. Když jsem pak řekla dceři, že bych to tomu nejmladšímu nemohla udělat, tak se mě zeptala: A mně bys mohla? Odpověděla jsem jí, že ona mě už tak nepotřebuje. Ale pak jsem si vzpomněla na to, jak jsem v prvních letech manželství svou mamku hodně "potřebovala" (ne, že by se moje dcera chtěla vdávat!) a hned mi bylo jasné, že bych to nemohla udělat nikomu z mých blízkých, i kdybych měla pocit, že má situace je zcela bezvýchodná. A tak vůle žít zvítězila nad všemi problémy a blbými úvahami. Život je přece jen fajn, i když se to tak občas nezdá. A buďme zvědaví, co dalšího nám přinese.

Kam dál