Televize je zbytečná

Dnes v 7:45
To je možná pravda, ale myslím, že většinou pro mladou generaci, která má místo televize internet. Ale pro starší a osamělé lidi je to naopak velmi důležitá součást jejich života. Televize je často jediná možnost slyšet lidský hlas. A je to jediný zdroj informací. Moje děti tvrdí, že televize je zbytečná, ale místo dívání na TV se dívají do počítače. My máme televizi přes O2, takže se nemusíme dívat na TV tady a teď, ale díváme se zpětně kdy chceme na co chceme a bez reklam. A to je fajn. A díváme se spolu s manželem, kdežto ti mladí se dívají každý sám. My si to společné dívání užijeme, smějeme se stejným věcem, i když se někdy díváme na hrozné blbosti, tak to společně komentujeme a děláme si z toho srandu. Ale je pravda, že naprosto zbytečná mi připadá TV Nova. Ta kdyby přestala vysílat, tak si toho ani nevšimnu. Nikdy jsem se ani nedívala na nic, co tato televize "vymyslela" a vysílala. A pak je asi "zázrak" TV Barrandov. To mi stačí jen když to přepínám - nestačím se divit. Takže televize ano, ale trošku si musíme vybírat.
 

Stanování - IV. část (díl 1.)

Sobota v 15:18 |  Novinky
Maria Stein - 2004 - 2018
V roce 2004 se nám narodilo další dítě, takže jsme na pár let stanování vynechali. Ale jen co začalo brát rozum, tak začalo milovat výlety na Stein stejně jako my. Už od zimy dítě otravovalo, kdy už pojedeme na Stein a tak jedno léto jsme se celá rodina obětovala, že tam aspoň jednou přespíme. Ve stanu pro čtyři se nás pět "báječně" vešlo. Ráno jsme vylezli ze stanu dolámaní, ale s pocitem, že jsme dítěti udělali radost. Když Vítek chodil do školky, dali jsme se dohromady s dalšími rodiči a začali jsme jezdit zase v partě. První rok jsem tam tedy byla sama s jedním tatínkem - on syna, já syna - a můj muž jezdil ze stanu do práce na kole. Měl to o 11 km blíže než z domu. A tak jsem tam byla sama se samými chlapy. No, nic moc. Přece jen ten ženský element ke svému životu potřebuji. S tím tatínkem, se kterým jsem tam byla jsme měli ale úžasnou nonverbální komunikaci - rukou předvedl míchání, ukázal na mě a jako že pije, já jsem kývla a za chvíli jsme už pili kafíčko. Byly to taky roky, kdy jsme hodně četli časopis Marianne. Vždycky jsme nahodili téma z časopisu a všichni se k tomu vyjádřili, jak je to u nich doma. To jsme si užili hodně srandy. Časopis Marianne byl u našich manželů prostě "nejlepší". Jeden rok chtěli chlapi hrát mariáš, ale nikdo si přesně nepamatoval pravidla, tak pan R. vytáhl svůj nejchytřejší mobil, do kterého řekl: pravidla mariáše - a hned je tam měl. Od té doby, když něco nevíme, řekneme kouzelnou formulku - pravidla mariáše - a je to. Zrovna tak jsme pořád zpívali písničku Moje milá lásko, tralalalala la a nevěděli, ze kterého filmu byla. Pan R. zazpíval úryvek do mobilu a vyjel mu název filmu. V sobotu jsem pak od paní L. dostala SMS, že se v neděli dopoledne máme dívat na televizi. Myslela jsem, že tam bude nějaký dokument o Steinu, ale jaké bylo mé překvapení, když dávali asi po patnácti letech onen film (už zase nevím, jak se jmenuje a do mého starého mobilu za 1 Kč můžu zpívat, co chci a NIC). Stanovat s námi jezdí děti už od 1 roku. Roční Z. moc ráda vodila na vodítka pejska od pana R. A vůbec jí nevadilo, že pejsek k vodítku ani nebyl připojen. Každý večer jsme s dětma chodili k Odře - scénář byl vždy stejný: můj muž vlezl do Odry, děti baterkami svítily do vody a když našly raka, manžel ho vytáhl, všichni si ho prohlédli, rak byl puštěn a hledal se další. Když jsme to doma probírali, řekla jsem, že nechápu smysl takovéhoto počínání, ale manžel mi vysvětlil, že v každém z nás je pořád ten pravěký lovec. Tak jo. Když děti povyrostly, manžel je raky naučil chytat, takže teď už to umí všichni. Letos, když jsme dva dny "na lovu" nebyli, jedenáctiletá A. prohlásila, že vůbec nedodržujeme tradice. Tak třetí večer už se šlo...
Ukázka stanování z roku 2015 - takhle jsme opouštěli naše "rozpoložení", když jsme šli na výlet.

 


Stanování - III. část

Čtvrtek v 9:53 |  Novinky
Maria Stein - 1998 - 2000
Největší zábavou naší malé dcery bylo lovení rybiček v Odře. Tatínek jí z gázy vyrobil síťku a měli jsme od ní klid. Jeden rok byly s námi jen maminky s dětmi a můj manžel byl jediný chlap. Měl to, chudák, těžké. Doma se mi svěřil, že se pomalu nadechoval. Že neměl šanci cokoli říct, protože my jsme ho nepustily ke slovu. Jedna maminka měla dva chlapce, známé pod přezdívkou Krakeni. Tak to bylo něco. V 6 ráno u našeho stanu: Mami, kde je to kolo? To má strejda zavřené v autě. A mami, kde je strejda? Spinká ve stanu. Mami, vzbudíme strejdu. "Strejda" rád spí i do devíti hodin a takové probuzení na dovolené moc "ocenil". Jednou se jeden Kraken topil v Odře a nějaká cizí paní ho zachránila. Cos tam dělal? Já jsem šel za tebou pro vodu (pro pitnou vodu se chodí k panence Marii, zvané Maruš, přes most a chlapec to vzal zkratkou pře Odru), já jsem tě volal a tys mě neslyšela. To jsme si s chlapci fakt užili.
V roce 2000 jsme dokončovali dům do takového stavu, abychom se tam mohli nastěhovat, takže jsme nikam nejeli. Dovolenou jsem strávila na štaflích se štětkou v ruce. Už bych to nikdy neudělala, protože člověk musí aspoň na pár dní vypadnout z domu, aby si vypnul mozek.



Stanování - II. část

7. srpna 2018 v 21:54 |  Novinky
Hadinka - 1994 - 1997
V roce 94 se už nesmělo na Maria Steinu stanovat, tak můj muž se svým kolegou a dětmi vyrazili na Hadinku. Já jsem měla doma měsíční mimino, tak jsem se nezúčastnila. Můj muž se balil sám, a tak si na 5 dní "sbalil" jen ty ponožky, které měl na sobě. Přestože pršelo a bylo chladno, přežil to i tak. Další rok se k nim přidaly další rodiny a já jsem byla doma opět. V té době papírové plíny teprve začínaly a byly pro nás drahé, takže jsme s plínkatýma dětma prostě seděli doma. Dnes všichni musí vyrážet s miminy na dovolenou, aby o něco nepřišli. My jsme to měli jinak. Když byly dceři 2 roky, vyrazili jsme už všichni. Jednou si obula na jednu nohu gumáku, na druhou starou zimní botu, s holým zadkem a dětským samopalem přes rameno vyrazila do lesa. Když jsme ji našli, museli jsme si ji vyfotit - vypadala jako ze sirotčince. Na Hadince bylo koupaliště napájené z místního potoka a první věc, kterou jsme v bazéně uviděli, byla mrtvá myš. Parádní pozvánka do vody. Po povodních v 97. roce museli chlapi nejdříve postavit most, abychom se dostali k bazénu a k hospodě a kolem stanu vyhloubit odvodňovací kanály. Smáli se, že už se těší do práce, že si tam víc odpočinou. U hospody měly malé děti hezkou zábavu - sedly si na zem do štěrku a hrály si s vajgly. To bylo na sociálkuMrkající. Taky jsme opékali sele. Ráno ještě běhalo po dvorku a odpoledne se už točilo na rožni. Kolem chodili na večeři lidé z chatek do dětského tábora a zvědavě nakukovali. Jeden tatínek pronesl: beztak mají nudle s mákem. Cestou z večeře se na cestě zastavily dvě dámy a jedna přišla za námi, jestli by si to sele nemohla vyfotit, že to s maminkou ještě nikdy neviděly. Nabídli jsme jim, že je obě vyfotíme i se seletem. Paní pronesla: víte, my jsme dnes měli nudle s mákem. Měli jsme co dělat, abychom všichni nevyprskli smíchy. Druhý den ráno kolem šesté se okolo našeho stanu procházela švagrová se svou 1a půl letou dcerou, která u stanu uviděla vaničku, ve které přivezli chlapi to sele a spustila. Koupalo, prasátko, koupalo. Tuhle větu opakovala snad padesátkrát a my, když jsme v nějakou rozumnou hodinu vstávali, jsem ji opakovali taky všem, aby snad nikomu neutekla. Taky jedna rodina v potoku chladila meloun a meloun tam najednou nebyl. Ale chvilku předtím tam byla naše Hana. Haninko, neviděla jsi ten meloun? Viděla a rukou ho tááák poslala po proudu. Švagrovi zase jednou uplaval zubní kartáček, tak s mým mužem prováděli rekonstrukci, kam asi tak mohl doplavat. No, málem neměli kartáček ani jeden. Poslední rok už nás stanovalo 34 a stany se už ani nevešly do kruhu, takže byly ve dvou řadách. A tehdy jsem si řekla, že dost bolo Hadinky, tak mi manžel slíbil, že napřesrok se vrátíme na Stein, kam se už zase mohlo jezdit. Ten rok jsem si to, na rozdíl od všech ostatních, moc užila, protože jsem věděla, že už je to naposledy.

Naše stanování

5. srpna 2018 v 9:05 |  Novinky
Stanovat jsme začali před 27 lety. Tehdy jsme stavěli dům a neměli jsme čas ani peníze na nějakou dovolenou, tak jsme si půjčili stan od našich, další vybavení z ROH (mimochodem, máme ho dodnes, protože než jsme ho stačili vrátit, ROH zaniklo a nebylo to jaksi vrátit komu.

Maria Stein 1991 - 1993
Poprvé jsme vyjeli jen na tři dny a hned první den tam přijel manželův kolega. Tak jsme se ho ze srandy zeptali, kde má stan a on nás převezl svou odpovědí, že v autě, že ho tam má pár týdnů. Jeho manželka byla žena činu, skočila do auta a za hodinu přijela s vybavením na tři dny (mně takové balení trvá tak týden). Když přijela, můj manžel se mi omlouval, že na mě prve tak křičel, že beru moc věcí. Ona jich měla mnohem víc. A tak začala tradice našeho stanování. Další rok se k nám přidaly další dvě rodiny. Jednou naši muži vyjeli autem na dřevo a dlouho se nevraceli. Bylo jasné, že dřevo už není hlavním objektem jejich zájmu a tak jedna maminka sesbírala do auta všechny děti a jela tatínky hledat. Nemusela daleko. Jejich auto stálo hned u první hospody. Chlapi už měli zaplaceno a šli zrovna na záchod. Maminka ztropila scénu, že se před ní všichni schovali na záchod. Smějeme se tomu ještě dnes. Nejoblíbenější hračky přítomných dětí byly: nůž, sekyrka, naše auto značky Moskvič a šipky, které házely do pneumatik našeho auta. Dětem bylo od tří do pěti let. Všechny přežily. Jeden rok bylo takové vedro, že jsem si do Odry postavila kempinkovou stoličku a četla jsem si přímo v řece. Jinak jsme se celou dobu od stanu nehli ani na krok a vůbec nám to nevadilo. Problém byl, že tehdy ještě na Steinu nebylo WC a věřte mi, že pokud víte, že nemáte kam jít, tak se vám téměř permanentně chce. Manželův kolega ze srandy prohlásil, že s náma už nestanuje, že se s náma dá bavit akorát o h... Jednou v noci jsem se šla kousek od stanu vyčůrat a nevěřila jsem svým očím. Usilovně jsem mrkala jako v nějakém filmu, protože tam stál zaparkovaný kůň. Myslela jsem, že mám halucinace. Taky jsme hodně opékali. Jeden tatínek pořád napomínal děti, aby neházely do ohně žádné papírky od bonbónů ani jinou "umělou" hmotu a ten stejný tatínek si pak opékal párky a po chvíli zjistil, že jsou v umělohmotném střívku. Super. Jeden rok jsme už měli s sebou kola a I. naplánoval výlet. První dva kilometry byly v pohodě a pak začal šílený kopec. Většina nás šla pěšky, můj muž se synem v sedačce na dámském kole bez přehazovačky funěl o život a syn pronesl památnou větu: Tati, já se nudím. Tati myslel, že omdlí. Po vydrápání se na kopec nám pak zbývalo ten kopec z druhé strany sjet dolů. Je to velký kopec, na kterém se jede Oderská mlýnice. Jeden chlapec neudržel kolo na cestě a plnou rychlostí vjel do lesa mezi stromy. Jeho matka a ostatní, kteří to viděli, okamžitě slezli z kola a šli pěšky. Můj muž tak usilovně brzdil (byla to ještě brzda dozadu nohama) až se mu kouřilo ze středu kola, takže taky pěšky. Na kole dolů sjel tedy jedině ten, který to vymyslel a já na manželově závodničce, s křečema v ruce od brždění. Fajn výlet. Na ten taky hodně vzpomínáme.

Komu dát místo v srdci?

5. srpna 2018 v 8:27
Jistěže tomu, kdo si to zaslouží. Ale čím? Tím, že si bude u nás "sbírat" kladné body a pak bude uložen do našeho srdce jaksi automaticky. Já už jsem v tom ukládání do srdce docela opatrná. Na sblížení se s někým si nechávám dlouhý čas. Čím jsem starší, tím je ten čas delší. Lidi kolem sebe docela dost filtruji. Začalo to po sametové revoluci. To jsem zjistila, že se nějak instinktivně začínám vyhýbat lidem, kteří mě nějak vysávají, později jsem to začala dělat vědomě. A tak se dobrovolně stýkám jen s těmi "adepty" na místo v srdci. Samozřejmě, že nejbližší je mi moje rodina,a i když mě občas šíleně naštvou, tak v mém srdci zůstanou navždy.

Kde se stala chyba?

26. července 2018 v 16:59
Tak tuto otázku jsem si občas kladla, když se mé starší děti "nevyvíjely" podle mých představ. Když dcera na střední škole milovala nakupování (ale ne potravin, to bych jí moc ráda svěřila), odmítala třídit odpad a vůbec byla tak nějak konzumní, což my doma moc nejsme. Ale pak odešla v 19 letech z domu a vše se nějak obrátilo. Nesnáší "věci" a chce, aby se jí všechno vešlo jen do jednoho kufru. Začla třídit kamarádky, těm povrchním se vyhýbala a teď je z ní jiný člověk. Tak asi ty chyby ve výchově nebyly tak zásadní. Těch menších chyb se při výchově dopouští každý - některé jsou nevědomé a o některých víme, ale díky vlastní pohodlnosti je děláme dál. Ale dnes taky vím, že jsem své děti nevedla k ambicióznosti a teď sklízím trpké plody - ani jeden nedodělal VŠ. A to mě dost trápí. Jenže jsem jim celý život říkala, že se neučí ani pro učitelku, ani pro mě, ale jen pro sebe a známky jsem neřešila, Tak teď to mám.
Na numerologii jsem se dozvěděla,že náš život probíhá v sedmiletých cyklech a v prvním roce je setba a v sedmém roce sklizeň. A pokud máme špatná semínka, tak za 7 let nemůžeme očekávat nějaké zázraky. A proto si dávejme pozor na to, jestli "nesejeme" něco zlého, čeho bychom za pár let mohli litovat a ptát se, kde se stala chyba. Kdo nevěří na numerologii, tak si může říct jiné ekvivalenty - Boží mlýny, anebo slova mé sousedky - na každou svini se někde vaří voda. Tak dávejme pozor, ať ta voda není pro nás. Žijme dobře a nedělejme vědomé chyby, které nám mohou znepříjemnit život. Stačí, to, co nám někdy život nadělí sám.

Kam dál