Brouci a jiná havěť

Čtvrtek v 15:44
Když jsme bydleli ve 2-pokojovém bytě, tak jsem si jednou při vánočním úklidu dělala čárky, kolik jsem zabila pavouků. Bylo jich kolem 110 a já jsem si myslela, co je to za hrůza. To jsem ještě netušila, jak si to užiju v rodinném domě. Každé léto nedělám nic jiného, než denně vysávám pavouky a muchy - vysavač ani neschovávám, mám ho celé léto různě ležet po obýváku (ještě, že máme velký obývák). Vždycky jim oznámím, že mají ve vysavači schůzi ROH (bývalé odbory) a rozloučím se s nimi. Muchy mě přivádějí k šílenství, protože nemáme záclony, a tak neustále umývám okna, protože už půl dne po umytí jsou tak puntíkované, že cizí člověk by si myslel, že jsem je půl roku nemyla. Jeden rok jsme měli na oknech celé roje těch zelených much, které milují hnojiště a podobné destinace a když jsem zaúpěla, proč nejsou někde na hnoji nebo v prasečím chlívku, tak můj manžel s ledovým klidem pronesl: protože tam už byly a teď jsou u nás. Jaká pocta. Pavouky máme i takové ty tlusté velké ala tarantule a ty označujeme hromadným jménem FRANTA. Ty většinou jen pozdravíme a necháme je u nás bydlet. Letos jsme měli ještě jednoho návštěvníka a to byla vážka. Vždycky vletěla dveřmi ze zahrady a pak se plácala na nějakém okně. Vždycky jsem jí řekla, že je husa, vyhodila ji oknem a ona stejně zase brzy přiletěla dveřmi. Nevím, jestli jich bylo víc, ale spíš myslím, že se pořád recyklovala ta stejná. Bylo to zcela opačné, než s dotěrným člověkem. Toho oknem vyhodit nemůžeme. A tak my tady žijem. V souladu z přírodou. Až bude příště téma: SAVCI, OBOJŽIVELNÍCI A HADI, tak k tomuto tématu mám taky hodně co říct. ale to fakt až někdy příště.

Baňky *

7. října 2018 v 8:33 |  Novinky
 



Nejsem tím, kým mám být

2. října 2018 v 17:49
To asi nejsem. Ale kdo o tom rozhoduje? Bůh? Babiš? Moji rodiče? Já si klidně budu tím, kým chci být já. Nechci být hodná holka, která plní všem jejich přání a na sklonku života si říct - nežila jsem pro sebe, ale pro druhé. Nežila jsem svůj život, ale život svých dětí, svého manžela. Moje rodina jistě do mého života patří, ale já žiju především svůj život, i když pro ně peru a vařím (a s láskou - to jim občas připomínám, aby věděli, že to jídlo je plné pozitivní energieUsmívající se). Nejsem Matka Tereza, i když mám své číslo 2 jako ona (když mi numeroložka řekla, že mám dvojku, křičela jsem, že nejsem MT, protože jsem věděla, že ona je dvojka, ale paní se smíchem trvala na dvojce). A tak si dávám pozor, aby mě druzí nevysávali a nezneužívali, i když občas k tomu asi dochází. V tyto dny taky řeším, čím má být mé nejmladší dítě. Je mi to úplně jedno, ať si je, čím chce, hlavně, když bude spokojené. Já mu rozhodně nebudu říkat, čím nebo kým má být. Nejsem ani Bůh, ani Babiš. Jsem jen rodič.

První mimozemský kontakt

28. září 2018 v 7:55
U některých dětí mám pocit, že jsou tady z jiné planety a tak první, či každý další, kontakt je vždy dobrodružný. S jedním mimozemšťanem doma to ještě jde, ale když takových dětí máte ve skupině více, je to často zkouška nervů. Ale jsem ráda, že žiju tady a nemusím žít třeba na lodi Enterprise nebo Voyager, protože tam těch kontaktů mají přece jen více. Doma jsme milovníci Star Treku a přestože se mi to kdysi zdálo jako děsná blbost, časem jsem tomu přišla na chuť a sledovali jsme to s našimi dětmi. Když už by si z toho seriálu neodnesli nic, tak se mi tam právě líbilo, to, že i když se potkali s jakoukoli mimozemskou civilizací (a že často byli fakt škaredí a divní), tak byli vždy tolerantní a brali je takové, jací byli. A v tomhle vidím hlavní přínos tohoto seriálu. Učit se vzájemné toleranci. To se budu učit do smrti, i když se potkám s mimozemšťany nebo s kolegy v práci.

10 nejhorších...

18. září 2018 v 18:32
...lidí v mém životě? Zatím jsem asi na pětce. Ale tento pomyslný seznam "tvořím" už spoustu let. Byla bych moc ráda, kdyby do něj už nikdo nepřibyl, ale to se asi nestane. ....nejhorších dnů v mém životě? Tak těch je 9 a je to můj první pobyt v porodnici. Tehdy se mi to zdálo příšerné, ale ve stínu událostí, které se mi děly poslední roky, je to až vtipné. Taky svatý týden před maturitou se mi zdál nejhorší, ale to je už spoustu let. A pak už mě nenapadá, co by v mém životě bylo nejhorší a určitě toho nikdy není deset....nejhorší jídla? Tak to vím přesně: játra, ledvinky, plíčka, mozeček, srdce a pak polívky a pomazánky - drožďová, špenátová, játrová. No vida, to je dohromady dokonce 11. Hurá, tak aspoň něco jsem dala dohromady. Já bych tedy raději sestavovala žebříčky NEJLEPŠÍCH věcí. To by mě naplňovalo optimismem a pozitivní energií. Tak snad někdy příště.

Zodpovědnost

10. září 2018 v 20:59
Zjistila jsem, že nemám ráda nezodpovědné lidi. Komu se ale máme zodpovídat? Nejlépe každý sám sobě. Všichni bychom měli mít v sobě nějaké limity a těch se držet. Já, jako žena, taky moc nechápu všechny muže (ale dělají to i některé ženy), kteří vysloveně hazardují se životem, jsou nezodpovědní ke svému zdraví, svým rodinám, jen proto, že potřebují něco dokázat sobě i svému okolí. To jsou všechny ty VÝZVY (na tohle slovo je můj muž alergický), všechny ty "nadlimitní" výkony. Nechápu. Mám to prostě jinak. Výzvy mám taky, ale naprosto v bezpečné rovině - naučit se něco nového uvařit, ušít, vyrobit, podélně zaparkovat... Jsem prostě poměrně zodpovědný člověk, i když někdy tvrdím, že nejsem. Jako matka jsem musela být taky zodpovědná za své děti a jsem moc ráda, že téhle zodpovědnosti jsem se už téměř mohla zbavit (ještě jeden exemplář mi doma zůstal) a že mé děti jsou zodpovědné samy za sebe. Snad jsme jim do života dali takovou výbavu, že jsou toho schopny. A za to jsem ráda.

Naše řezací kolečka na pizzu???

4. září 2018 v 12:56 |  Novinky
Tak tuhle sbírku udělal náš syn na stole a dělal si srandu, proč máme tolik koleček na pizzu. No, s některými by pizzu asi neukrojil. Zleva - na pizzu, kolečko na instalaci silikonového těsnění do oken, rádýlko na přenášení střihů na šití na papír a řezací kolečko na patchwork a cardmaking.

To bude dobrý

3. září 2018 v 18:39
Tak tuhle větu můžu (a říkám) jen sobě, protože říkat to někomu druhému v případě, že.... má rakovinu, odešel od něho partner, vyhodili ho z práce atd. ...by bylo falešné. Já nemůžu vědět, jestli to bude dobré, nebo ještě horší, tak k takovým závažným případům raději přistupuji empaticky - tedy popis skutečnosti - to je asi pro tebe těžké... Ale sobě to opakuji do zbláznění. Když mi není nejlépe, tak se povzbuzuji velmi často. A při dlouhodobém stresu ještě slibuju svému tělu: prosím tě, neblbni, žádnou rakovinu, nebo tak něco, to je jen dočasný stav, všechno se zase spraví a bude to dobré (my na Moravě to máme DOBRÉ). A pak si ještě konstatování - to bude dobré - říkám téměř každý den, když listuji svými recepty a přemýšlím, co zase dobrého uvařím. Tak se mějte, já jdu listovat v receptech.

Kam dál