Září 2016

"Kdo vlastně jsem"

20. září 2016 v 15:04
Každý z nás se "skládá" z několika životních rolí. Nejdříve jsme děti svých rodičů. Já jsem tedy stále i dcera svého otce. Nedávno jsem zjistila, že i ve svých 52 letech "hraju" tuhle roli moc ráda. Nedávno jsme přišli s mým otcem ze zahrádky a už v předsíni mě nabádal, ať si jdu umýt ruce, jako by mi bylo 5 let. Moc mě to pobavilo a snad i potěšilo, že někdy můžu ještě být malá holka. Další z rolí - manželka, matka, zaměstnanec - tyto role hraju samozřejmě nejčastěji a asi s největšími výkyvy co do kvality a nadšení. A pak jsem taky kamarádka. A to je moc fajn role, protože tu člověk hraje jen tehdy, když má náladu a s lidmi, které si může vybírat a přebírat, pokud má z čeho. A pak jsem jen člověk, který bývá rád sám se sebou, a který za posledních pár let hodně pronikl do svého nitra a díky životním okolnostem se o sobě spoustu věcí dozvěděl. Takže KDO VLASTNĚ JSEM vím asi jen já sama.




Gratulace novomanželům

15. září 2016 v 12:32



Strach z vlastních myšlenek

9. září 2016 v 19:47
Spousta lidí má strach z vlastních myšlenek, proto potřebují mít kolem sebe hodně jiných lidí - ať už přátel nebo úplně anonymního davu v nákupních centrech a jiných zábavných "atrakcích". Prostě neumí být sami se sebou a svými vlastními myšlenkami, ať už jsou jakékoli. Jak potom s takovými lidmi mají vydržet ostatní, když oni nedokážou vydržet sami se sebou. Vše asi souvisí se schopností mít sám sebe rád. Vždycky si vzpomenu na větu spisovatelky Ireny Obermannové: Mám se ráda a hodlám se mít ještě radši. S touto větou jsem se ztotožnila, a tak ani nemám strach z vlastních myšlenek. Jsou jen moje.

Ztraceni v pokroku

2. září 2016 v 19:49 | Yveta
Ztraceni v pokroku jsme všichni. Já tedy mnohem víc než ostatní, protože mě míjí všechny ty technické vymoženosti typu chytrý telefon a s ním spojené všechny ty neuvěřitelnosti, které spousta lidí nutně potřebuje ke svému životu, tablet, jehož smysl jsem dodnes dost dobře nepochopila a všechny ostatní "pokrokové" vymoženosti. Nahánělo mi hrůzu, když jsem v zimě měsíc dojížděla autobusem do okresního města a tam seděli všichni ti studenti s mobily v ruce a sluchátky v uších a nikdo s nikým se nebavil. Když jsem náhodou viděla někoho, kdo se učil z papírové sešitu, tak mé srdce plesalo. Ty děti neví, že jsou taky ztraceny v pokroku, i když jinak než já. Myslím, že nás ten pokrok ovlivňuje vesměs negativně, ale ještě se to naplno neprojevilo. A tak si s partou přátel a jejich dětmi užíváme každé léto stanování v naprosto nepokrokových podmínkách s chozením do lesa, čabráním v řece a nočním lovením raků. Jsem vlastně ztracena ráda, i když si s některými lidmi (i vlastními dětmi) často nerozumím. Však já se zase najdu jinde.