Červen 2017

Strach z neznámého

29. června 2017 v 15:37
Strach nás provází celým naším životem. Do značné míry je prospěšný, protože nás chrání před nebezpečím (zřejmě už od dob lovců mamutů). Základní otázka našeho života taky zní: jak bych se rozhodl(a), kdybych neměl(a) strach? (tohle není z mé hlavy, ale z jedné knihy psychologa). A protože máme strach ze změny, z neznámého, tak zůstáváme v problematických partnerských vztazích, setrváváme v práci, ve které jsme absolutně nespokojení či přímo nešťastní, necháváme se vysávat protivnými příbuznými....(dosaďte si cokoli z vašeho života). A tak si máme vždycky položit onu otázku uvedenou výše. Zřejmě by se náš život odehrával v mnoha věcech jinak. Ale to, že změnu neuděláme právě kvůli strachu z neznámého, z nás ještě nedělá zbabělce. Od partnera třeba nemůžeme odejít proto, že nemáme kam a řešíme i finanční problémy, příbuznými se necháváme vysávat jen proto, že jsou to partnerovi příbuzní a s nimi se přece musíme stýkat a tak by se dalo pokračovat dále. Co si přát závěrem? Pokud je naše životní situace opravdu tíživá, najděme v sobě odvahu ke změně. Přála bych to vám všem a taky sobě.

Nikdy se toho nevzdám

21. června 2017 v 19:57
Tak u mě je to jednoznačné. Nikdy se nevzdám jídla. Miluju vaření, zkoušení nových receptů a jídlo. Pokud bych měla někdy držet jakoukoli dietu, byla by to pro mě tragédie. Ono se sice říká, že nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili, ale všechno kolem jídla může být skvělým koníčkem, relaxací. Takže, proč ne.
K mnoha materiálním věcem mám sice taky velmi pevný vztah, ale nakonec bych se jich asi dokázala vzdát. Ještě jsem ale nedospěla tak daleko, jako moje dcera, která vyházela většinu svých věcí a tvrdí, že chce mít jen to, co se jí vejde do kufru. To já jsem velká sběračka různých časopisů, výstřižků, výpisků, až je mi líto mých dětí, když jednou umřu a ony to budou muset po mně likvidovat. Ale to snad nebude tak brzy. Asi si půjdu uvařit něco dobrého......

Protančená noc

12. června 2017 v 18:12
Tak tu mám v živé paměti. Byla to spíš "protrpená" noc. Naše "parta" se již druhý rok zúčastnila sportovního plesu. Já jsem řekla, že bych nejraději nešla, ale byla jsem odbyta slovem:kuš. Můj muž se přihlásil a řekl, že by byl taky nejraději, kdybych nešla, ale dopadl stejně. Tak jsme šli. Už cestou jsem otravovala, že půjdeme brzy domů, ale pořád nikdo domů nechtěl. A tak jsem tancovala a seděla a jedla a pila kofolu a tancovala a prudila, ať už jde proboha někdo domů. Až asi v 1 hodinu se zvedl soused, že už jdou domů, tak jsem vyskočila a s nadšením jsem ukončila onu protančenou noc. Ples byl fajn, ale beze mě by byl jistě mnohem lepší. A tak je doufám, že příští rok mi už všichni dají pokoj a nechají mě dívat se v klidu doma na TV. Kde jsou ty časy, kdy jsme za víkend protančili i dva večery za sebou. Už se to nikdy nevrátí a v tomto případě jsem tomu velice ráda. To nechám vám, mladším.


Minialbum pro mou sestru

7. června 2017 v 18:02 Různé
Album má podobu leporela, snad přinese ségře radost.