Září 2017

Temné dny minulosti

25. září 2017 v 18:54
To jako té mojí? No, pár jich je. A já bych na ně, samozřejmě, velmi ráda zapomněla. Některé jsem si "vyrobila" sama, některé mi připravili mí blízcí a některé "osud" (ať už to je cokoli). Psychologové často radí, abychom si psali deník, ale já si nedovedu představit, že zrovna o těchto dnech bych si ještě po letech četla a znovu to velmi detailně prožívala, protože věřím, že bych si to velmi detailně zapsala. A proto raději nic nepíšu a snažím se z těch dnů vlastní výroby poučit a ty ostatní prostě zapomenout. Nejde to zcela a je to asi dobře. Vždycky říkám, že umím odpustit, ale nezapomenu. Výhodu mají ti, kteří v mé citové bance mají nastřádána nějaká pozitiva a v případě potřeby mám tedy z čeho brát. Temné dny k našemu životu prostě patří, jen tak si dokážeme vážit těch "slunných". Tak přeji všem co nejvíce těch druhých.

Motivace

21. září 2017 v 17:28
O prázdninách mi moje spolužačka řekla, že v našem věku už chodíme do práce jen si odpočinout a pro radost. Málem jsem omdlela. Moje kolegyně, když jsem jí to řekla, na mě taky vyvalila oči a řekla, že ona chodí do práce pro prachy a pro prázdniny. A to je, vážení, tzv. vnější motivace. Takové to něco za něco. To, co dělá hodně rodičů svým dětem. Spapej oběd a já ti dám bonbónek, buď hodný a já ti koupím zmrzlinu, ukliď si hračky a já ti dovolím tablet.....A to není ta pravá motivace. Cennější je ta vnitřní. Ten hezký pocit z dobře "vykonané práce" (ať už je to cokoli), když se nám něco povede, uděláme dobrý skutek, uděláme někomu radost, něco hezkého si vyrobíme. Jasně, že nás potěší, když nás někdo pochválí, ale to ONO je právě ten náš vnitřní pocit. A to se nedá žádnými penězi zaplatit. Je blbé, když chodíme do práce jen pro ty prachy a nemáme z toho radost. V tom případě bychom asi měli uvažovat o změně, ale to už je jiné téma.

A proč vlastně ne?

14. září 2017 v 18:43
Tuhle otázku si klademe všichni určitě často. A ty důvody proč NE, jsou různé. Ale tohle téma u mě vyvolalo vzpomínku na naši dovolenou před několika lety na jednom řeckém ostrově. Na dovolené se má zkusit všechno, co člověk chce. Tak proč nejít ráno na rozcvičku na pláži, i když kromě mě nikdo nepřišel, nebo proč večer netancovat společné tanečky, i když má náctiletá dcera tvrdí, že je to trapné, anebo proč se nepřihlásit večer na karaoke - dokonce na duet s klukem z animačního týmu, stejně starým jako mé dítě - když dcera omdlévá a tvrdí, že odchází anebo aspoň vleze pod stůl, protože se za mě stydí. Přežila, a ještě tvrdila, že to nebylo tak strašné. Tak proč vlastně ne???? Aspoň na dovolené. Tak zase až za rok...


Náš první Apetit piknik

4. září 2017 v 11:10 Novinky
Jsem přes jídlo. Jako spousta lidí dneska. A tak jsme na vánoce dostali od syna "poukázku na gurmánský zážitek v Brně" (rozuměj-peníze). A protože časopis Apetit, který odebírám od prvního čísla a stejně tak dlouho ho miluji, pořádal letos v Brně 1.ročník Apetit pikniku s Chillibraním, má volba byla jasná. O pikniku v Praze čtu v Apetitu už několik let, ale do Prahy je to moc daleko, takže do Brna jsem se těšila. Byli jsme tam hned v 10.00. kdy otevírali a udělali jsme dobře, protože po obědě už tam na nás začalo být moc lidí. Byla jsem připravena na to, že u každého stánku vystojíme řadu, ale nebylo to tak hrozné. Byli jsme celá rodina (5ks) a každý jsme si našli to svoje. Naše dospělé vege děti portobello burger a indické veganské jídlo, my ostatní maso, koupili jsme si Ghí, chilli brownies, makrónky (foto), cupcakeky (foto), mladý kokos(jeho otvíráním jsme se doma docela pobavili),novozélandskou sůl, ochutnali spousty chilli omáček na tortilových chipsech, až nás pálila pusa a museli jsme to splachovat alkoholem, sýry Gran Moravia(ty miluju), kafíčko z Kofi Kofi.... Vše bylo výborné, ale rozhodně nemůžu říct, že by mě něco chuťově omráčilo. Asi tím, že pořád vařím nové a nové věci, a tak se "omračuju" doma sama. Přesto jsme si Apetit piknik všichni moc užili, viděli jsme dvě kuchařské show, naživo jsem viděla Oldřicha Sahajdáka, o němž čtu v Apetitu (michelinský kuchař), jednu redaktorku, kterou znám ze stránek časopisu, byla tam fajn atmosféra a hlavně jsme nemuseli přemýšlet, co kolik stojí a koupili jsme si úplně všechno, co nás napadlo, protože nám to přece zasponzoroval Ježíšek. Počasí bylo ideální (u nás na severu prý byla hnusná zima), občas vykouklo i slunko, co si víc přát. Ještě jsme celý dojem z výletu dokončili procházkou po Špilberku, kde jsme objevila Otevřenou zahradu, se spoustou zajímavých "atrakcí" pro malé i velké. Byl to báječný výlet, za který jsme všichni strhávali body jen proto, že si náš Vítek musel v Tescu koupit kalhoty. A to na 13-ti letého kluka velikosti velkého chlapa žížalovitého typu není fakt sranda.

Umění mlčet

3. září 2017 v 18:47
Tak tohle umění mi do vínku moc dáno nebylo. Když už se s někým dám do řeči, tak je to proud slov. Je pravda, že v mém okolí je pár lidí, kteří jsou oproti mně úplná "kulometná palba", ale to není útěcha. Pak je další umění mlčet (takové to - mlčeti zlato) a to tehdy, když mi někdo řekně něco, na co bych velmi ráda zareagovala, protože si o tom myslím "své", ale raději se kousnu do jazyka. Pokud je to pro mě velmi mučivé,tak svůj názor na věc proberu s někým jiným, o kom vím, že to vidí stejně. Ale přece jen umění mlčet provozuji, ale jen doma anebo když jedeme s manželem v autě. Za celý den bývám tak umluvená, že doma jsem ráda, když jsem sama a mlčím.