Říjen 2017


Boj

30. října 2017 v 18:01
Zrovna dnes je to pro mě aktuální téma. Pořád přemýšlím, jestli v práci bojovat, protože o spolupráci se tam mluvit nedá. Rozlišuji boj za dobrou věc a pak boj s lidma. A já už nechci s nikým bojovat. Jenže zase nechat si všechno líbit, to se pak člověk na sebe ani nemůže podívat do zrcadla. Ale bojovat s hloupými, zlými a zákeřnými lidmi je pro mě boj velmi nerovný. Protože si myslím, že já nejsem ani jedno a nemám chuť používat zbraně takovýchto lidí. Člověk si myslí,že bude stačit, když si bude poctivě odvádět svou práci a ostatní mu dají pokoj, ale nestačí to. Já už ve svém věku nemám ani chuť ani sílu s lidmi bojovat. Já chci s lidmi jen tak normálně "být". Kdyby byl komunismus, šla bych za půl roku do důchodu a už bych se takovýma věcma vůbec nezabývala. Ale důchod se mi prodloužil o 9 let, a tak posledních 3 a půl roku pořád bojuji. Jsem unavená, vyčerpaná a přes svou velmi optimistickou povahu občas propadám beznaději. Kdy už se to, proboha, otočí a já budu zase žít svůj přízemní, ale poměrně spokojený život???



Strach sám ze sebe

25. října 2017 v 18:21
Ten máme občas asi všichni. Musím říct, že s postupujícím věkem a tedy tím, jak sama sebe více znám, už tento strach mizí. Dříve jsem se občas bála, co za "moudro" ze mě zase vypadne, koho tím raním a pak z toho budu mít akorát blbý pocit. Bála jsem se svých reakcí v nepředvídatelných situacích. Ale já v běžném životě nejsem moc velký strašpytel a v posledních letech jsem velmi ráda sama se sebou a myslím, že se sebou umím i v pohodě vydržet. Což spousta lidí neumí. Pořád musí mít kolem sebe někoho, a tak lidi sami sebe moc neznají a nedokážou své reakce příliš předvídat. Nebojme se sami sebe, kdo jiný by už měl s námi vydržet, než my sami?


Stín za oknem

11. října 2017 v 14:49
Kdybych se bála stínu za oknem, tak nemůžu bydlet v našem domě. Máme dům v kopci, takže téměř každou místností se dá vyjít rovnou ven. Spousta lidí mi říká, že by si v noci ani neotevřela okno, ale je to o zvyku. Člověk hlavně v tomhle případě musí držet svou fantazii na uzdě, protože by ve stínech za oknem mohl vidět leccos. Před pár lety byl můj muž s dcerou na měsíc pryč a já jsem zůstala ve velkém domě sama s pětiletým děckem. Myslela jsem si, že se budu bát, ale za pár dní už mi bylo všechno jedno a v noci jsem mívala dveře na terasu dokořán. Spíš mě vyleká, když mi v noci do ložnice vejde některá z našich koček. Takže nechme stíny za oknem, ať si tam dělají, co chtějí...

Vůle žít

5. října 2017 v 12:00
Nikdy jsem nechápala lidi, kteří si dokázali vzít život. Před pár lety jsem ale byla v takovém psychickém stavu, že jsem si cestou z práce řekla, že to snad jednou pořádně rozjedu a napálím to do stromu. Chvilku po této úvaze jsem mluvila se svým kamarádem a řekla mu o tom. Ten na mě vyděšeně kulil oči. Jasně, že bych to neudělala, ale už jenom to, že mě taková věc napadla, bylo pro mě alarmující. Před nedávnem jsem měla takovou myšlenku znova a má kamarádka mi na to řekla: Víš, kolikrát jsem se byla podívat na půdě? Tak jsme se tomu od srdce zasmály, že jsme fakt dvojka. Když jsem pak řekla dceři, že bych to tomu nejmladšímu nemohla udělat, tak se mě zeptala: A mně bys mohla? Odpověděla jsem jí, že ona mě už tak nepotřebuje. Ale pak jsem si vzpomněla na to, jak jsem v prvních letech manželství svou mamku hodně "potřebovala" (ne, že by se moje dcera chtěla vdávat!) a hned mi bylo jasné, že bych to nemohla udělat nikomu z mých blízkých, i kdybych měla pocit, že má situace je zcela bezvýchodná. A tak vůle žít zvítězila nad všemi problémy a blbými úvahami. Život je přece jen fajn, i když se to tak občas nezdá. A buďme zvědaví, co dalšího nám přinese.

Noční stolek

4. října 2017 v 17:21 Novinky
Tento stolek (mám ještě jeden do páru) jsem dostala od kolegy kamarádky. Pár let stál v dílně, až letos našel uplatnění v novém pokoji syna. Úchytky moc nejsou vidět, ale jsou moc hezké - ve tvaru hodin. Nohy byly příšerné, tak jsem je vytloukla a koupila kolečka...