Únor 2018

Energie

Čtvrtek v 17:55
Vynechme, protentokrát, tu energii (např. elektrickou), kterou bychom měli šetřit a napřeme pozornost na naši životní energii. Momentálně mi zní ve sluchátkách hudba, která nás může nabíjet každý den, ale já mám na mysli především místa. A na ta místa se nedostaneme každý den, proto energie z míst na naší zemi musíme brát hodně, protože s touto energií musíme vydržet déle. Každý máme určitě takových míst několik. Já mám jedno pod horou Soláň - tam mám najednou pocit, že jsem doma. Potřebuju tam ale být sama, i když tam občas v lese sama zabloudím a některé kamarádky nechápou, že se tam nebojím. Já se ale vždycky najdu a cítím se "nabitě". Loňská dovolená na Broumovsku byla taky úžasně nabíjecí. Tam ta energie byla cítit z každého místa v lese, z každé skály. Některá místa jsou svou energií známá - třeba zřícenina hradu Dívčí kámen, nebo taky na nás silně působil bývalý hrad Sion, kde snad už není nic původního, a přesto tam "něco" bylo. A pak je v mém okolí pár míst, která mám moc ráda, i když mě nenabíjí tolik, jako ta nejmilovanější. Přeju každému, aby taková místa mohl hledat a nacházet a pak z nich "dolovat", co se dá. Dnešní život nás totiž stojí spoustu energie. Už jenom při setkání s některými lidmi. Tak, hodně energie!

Žít svůj život

6. února 2018 v 17:17
To je to, oč tu poslední roky běží. Uź před 18-ti lety jsem tento problém začala pozorovat u svých příbuzných a dnes je to běžné u většiny rodičů. Oni totiž nežijí svůj život, ale život svých dětí. Když dítě sportuje a žije v malém městě, vše se tomu musí přizpůsobit. Denní dovážení dítěte do školy, každodenní (i víkendové) tréninky, zápasy. Na osobní život čas nezbývá a nejhorší je, že ti lidé si ani neuvědomují, že tohle je špatně. Nedej bože, když dítě se sportováním předčasně skončí. To končí i jejich život. A děti pak vyrostou, odejdou z domova a najednou zbyde obrovské prázdno, které není čím vyplnit. A nemusí to být ani "vrcholový" sport. Kolem sebe vidím rodiče, kteří jen neustále převážejí své děti na kroužky, a i když je to otravuje a pořád si stěžují, stejně s tím nepřestanou. Není výjimka, že už školkové dítě má 2-3 kroužky. A těm dětem se tam ani nechce. Jenže rodiče se tak rozhodli, tak to děti musí "respektovat". A tak se pak rodiče těší na to, až budou děti velké a samostatné a můžou žít svůj život, který jim díky tomu "převážení" utíká mezi prsty. Já samozřejmě taky miluju své děti, ale mé pohodlí a můj život je mi nade vše. Moc dobře vím, že děti vyrostou velmi rychle a co já pak. A tak mám své koníčky, své přátele (s mnohými jsem se ale spřátelila přes své děti), svůj život. Děti nemohou být smyslem našeho života. Jak by ty děti k tomu přišly? Děti do mého života vždy patřily a nikdy jsem si neříkala, že se těším, až vyrostou, až budeme jezdit na dovolenou bez nich, až... Byly tady a teď a nikdy by mě nenapadlo jet na dovolenou bez nich. A když vyrostly a odešly z domova, brala jsem to jako přirozený běh života a ani jsem nemusela přemýšlet, co teď. Prosím, žijme SVŮJ život a žijme ho teď. Dnes, zítra. Nechystejme se ho žít, až.... Žijme teď, hned.

Neztrácet naději

4. února 2018 v 7:26
Kdybychom ztratili naději na uzdravení, lepší podmínky v práci, usmíření s pohádanými příbuznými či přáteli, otěhotnění, lepší politickou situaci, lepší finanční situaci ... tak bychom snad ani nemohli žít. To by nebyl život, ale přežívání. A život je od toho, abychom ho žili. Žili naplno, i když máme zrovna nějaký problém a máme pocit, že je život na ... Tak jak to řekl John Lennon: Na konci vždy vše dobře dopadne, a jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec. A toho se držme.