Duben 2018

Nejdůležitější otázka

24. dubna 2018 v 11:54
Pod dojmem sobotní svatby mého synovce se nabízí ta, zdali si dobrovolně berete... ? U oltáře už je ale trochu pozdě na hledání odpovědi. To musí člověk zvážit mnohem dřív. A toto rozhodnutí by mělo být na celý život. Jenže při dnešní rychlé recyklaci partnerských vztahů to už asi moc lidí neprožívá. Na semináři psychologa Marka Hermana (to je ten, který stojí za peticí na zrušení dvouletých dětí v MŠ - za to ho miluju) a po přečtení jeho knihy Najdi si svého Marťana jsem se dozvěděla, že nejdůležitější otázka našeho života je: Jak bych se rozhodla, kdybych neměla strach. No, většinou bych se rozhodla jinak, svobodněji. Ale pak přijde den, kdy se stane nejdůležitější otázkou např. to, co bude dnes k obědu. A někdy i takto banální otázka může potrápit. A tak mě napadá další - kam se bude naše nejmladší dítě příští rok hlásit na střední školu. A z této otázky je mi šoufl už asi dva roky.


Praha

22. dubna 2018 v 18:13 Různé



Víkend v Praze

15. dubna 2018 v 20:23
Po předloňském víkendu v Londýně jsme s dcerou přemýšlely, kam příště a shodly jsme se, že bychom chtěly do Prahy na operu. Z Národního divadla bylo Stavovské, z Kouzelné flétny Don Giovanni. Koupily jsme si vstupenky do 3. řady a moc jsme se těšily. Dcera v Praze jako dospělá nikdy nebyla, tak nechala vše na mně. Už když jsem viděla ty trasy na mapy.cz, tak mě bolely nohy. Před 42-mi lety jsem byla na pár dní v Praze se svým otcem a teď jsem si chtěla zopakovat návštěvu Zlaté uličky a Ledeburské zahrady. Když totiž jedete do Prahy s celou rodinou, tak vstupné přijde hodně draho a navíc zbytek rodiny ani netouží tato místa navštívit, takže teď přišel můj čas. Já jsem jela z domu, dcera z Brna.

Pátek
Kdo mě doveze na vlak do Hranic, když jsou všichni v práci? Vyhrává manželův kamarád, který pracuje doma a jediný může. Ve vlaku mě před nervovým kolapsem (seděla naproti mě holka s klukem - děs) zachránila sluchátka. V Praze jsme vystoupily z metra u koně a začala bouřka. Chodit po Václaváku s kufrem a deštníkem a shánět kabelku do divadla bylo fakt super. Nakoupily jsme a jely se ubytovat - byt 1+kk - přes Airbnb. Moc hezký byt, jsme nadšené. Nastrojily jsme se a pomalu vyrazily do divadla. Stále lije. Osvítilo mě, že jsem si do kufru přihodila ještě staré boty, protože v nových podpatkových v dešti na rozkopané přístupové cestě k divadlu bych to fakt nedala. V divadle jsem se přezula do svých nových nádher a sedly jsme si do bufetu a pozorovaly lidi kolem a užívaly si tu atmosféru. Oblečení lidí bylo fakt různé - od obleků a nádherných šatů až po rifle a botasky. Divadlo nás překvapilo, bylo moc malé, ale zato vysoké a lóže kolem dokola až "do mraků". Dost nás zklamaly kulisy - téměř žádné tam nebyly; bylo to asi jedno z těch moderních pojetí. Asi 10 minut mi trvalo, než jsme to všechno vstřebala, ale potom mě to vtáhlo a líbilo se mi to. Hana moc nadšená nebyla. Je pravda, že tato opera není známá, takže jsme znaly asi jen jednu árii. Po divadle jsme šly na Staroměstské náměstí. Týnský chrám je krásně osvětlený, ale radnice s orlojem zabalená v plachtě, na které se promítal orloj. Provokace pro turisty, nebo co? Venku neprší, zítra má být krásně. Těšíme se.

Sobota
Snídani jsem naplánovala v bistru Marhy´s kitchen, ale Hana nechtěla vstávat a v půl 10. bylo beznadějně obsazeno. Tak jsme jely na I.P.Pavlova, kde jsme si včera všimly francouzského pekařství Paul. Daly jsme si skvělý mandlový croisant a něco malého k tomu. Bylo to super a moc jsme si to užily.
A užily jsme si taky cestování v metru, protože o víkendu byla v obou směrech uzavřena stanice Muzeum na zelené lince. Takže z I.P.Pavlova na Florenc, tam jsme přestoupily na žlutou, odtud na Můstek a tam konečně na zelenou. No, skvělé. Dojely jsme na Hradčanskou a přiznám se, že odtud jsem ještě na hrad nešla. Myslela jsem si, že je to hned někde u hradu. Tak ne, bylo to kus, ale bylo tak nádherně, že to byla krásná procházka. Na hradě jsme si koupily vstupenku, abychom mohly do Zlaté uličky. Řada u chrámu sv. Víta byla snad 100 metrů, ale naštěstí to trvalo jen 10 minut. Zlatá ulička splnila to , co jsem od ní očekávala - nic - takže mám zase splněnu jednu svou touhu. Už tam nikdy více nemusím. Pak jsme před Loretou ve 13.00 počkaly na zvonky a před námi bylo ještě jedno místo, které jsem si moc chtěla projít - Nový svět. Nedávno o tom psali na i.Dnes a nadchlo mě to. Ve skutečnosti to bylo stejně hezké. Pak jsme Nerudovkou sešly dolů z hradu a zašly do veganské restaurace Vegan´s Prague na oběd (předem jsem to měla vymyšleno). No, jídlo bylo dobré, ale za tu cenu bych se asi najedla někde líp nevegansky. Ale co bych neudělala pro své vege dítě. Další naše cesta vedla do zahrad pod Pražským hradem, což byla další moje touha a ta (na rozdíl od uličky) byla naplněna kladně. Úžasné zahrady, překrásné výhledy na Prahu, žádní turisti. Jsem totálně unavená. Jdeme hledat Starý židovský hřbitov - přání Hany. Je sobota, Židé slaví šabat, je tedy zavřeno. Hana zuří, já umírám. Mám chuť na kofolu, ale myslím, že v Praze je kofola sprosté slovo, tak se o to ani nepokouším. Sedneme si na Staroměstském náměstí do první zahrádky a odpočíváme. Nechtěla jsem v Praze do žádných obchodů, ale skončily jsme v Palladiu. Něco jsme si koupily a pomalu mířily na Václavák. Cestou jsme si koupily něco na večeři a tu jsme si snědly na bytě. V 8 hodin jsme měly sraz s Haninou kamarádkou Emou ve vinárně, která byla naštěstí asi 100 metrů od našeho bytu. Jmenovala se Na břehu Rhony a člověk si tam připadal, jak za komunistů v nějaké kuchyni s prkennou podlahou. V moc příjemné kuchyni. Vydržela jsem do půl 11. a holky do půlnoci. Usnula jsem okamžitě, protože město mě vždycky spolehlivě odrovná.


Neděle
Tak jsme si tentokrát přivstaly, abychom byly v Marhy´s kitchen včas. Přišly jsme přesně v 9 a hned bylo plno, protože je to jen malé bistro. Hana si nic 100% veganského nevybrala, tak slevila ze svých nároků a jedla sladkou kaši, já lívance. Bylo to tam hezké, malé, ale včerejší snídani to nepředčilo. Venku zjišťuji, že 520 Kč je přece jen moc a na účtence vidím, že nám započítala snídani jiných lidí. Číšnice je evidentně ze SSSR a má velké potíže přijít na to, kolik mi má vrátit. Já, totální matematický ignorant, jsem jí musela poradit. Vracíme se vyklidit byt a pak na hlavním nádraží dáváme kufry do úschovy a vyrážíme do města. Opět asi "16x" přestupujeme na všech linkách metra a vystupujeme na Malostranské a jdeme po Starých zámeckých schodech (má dcera nechtěla, abych jí zazpívala ten starý známý "šlágr") na hrad. Po těchto schodech jsem ještě nikdy nešla, tak mám taky splněno. Věděly jsme, že v oranžerii je výstava orchidejí, ale ta teda předčila naše očekávání. Byly tam jen Phalaneopsisy, které nesnášíme a to jen ve čtyřech barvách. Navíc jsme to měly projité za 1 minutu. To u nás doma tedy máme větší výběr, protože náš táta je vášnivý pěstitel. Tato výstava tedy byla dost velký trapas. Z hradu jsme šly po Zámeckých schodech a na Malé straně jsme našly vyhlédnutou restauraci St.Martin. Hana byla jídlem otrávená, protože ve svých asijských nudlích měla obrovskou hrst kandované citronové kůry, která se tam vůbec nehodila. No, tak jsme to vyzkoušely. Pak jsme zjistily, že jsme kousek od hřiště, kde jsme před mnoha lety čekávaly na manžela a syna, když stále žádali na ambasádě USA o vízum. Tak jsme se na hřišti pohoupaly na houpačce, jako "zamlada" a užily si chvilku klidu bez lidí, se zpěvem ptáků a krásným výhledem na hrad.
A pak už jsme kráčely vstříc Karlovu mostu a těm hordám turistů. Trošku jsme si pobloudily uličkami a pomalu jely na nádraží.
Byl to báječný víkend, kdy jsme si mohly dělat, co jsme chtěly a taky jsme vůbec nemusely hledět na peníze. Absolvovat to s celou rodinou, tak by to byl obrovský zásek do rodinného rozpočtu. Ale pro nás dvě, když jsme obě pracující, to bylo přijatelné. Ještě jsme toho spoustu nestihly, takže plánujeme další víkend, zase příští rok (pokud se Hana třeba nevdá, což tedy rozhodně neplánuje).