Květen 2018


Začátek a konec

22. května 2018 v 12:33
Vždycky něco musí nejdříve skončit, aby mohlo začít něco jiného, nového, bohužel ne vždy lepšího. V neděli jsme se vrátili z prodlouženého víkendu v Beskydech, kde jsme byli s naší partou 30-ti lidí. Vůbec jsme nechtěli, aby to skončilo. Bylo nám tam moc dobře - chodili jsme po horách, hráli hry, někteří popíjeli, moc jsme se pobavili u hádání identity nás i našich dětí na fotkách z raného dětství - prostě skvělý víkend s partou přátel. Ale bohužel, v pondělí hurá do práce. A zase si musíme najít nějaký světlý bod, který bude novým začátkem něčeho hezkého, i když krátkého. A pak jsou začátky a konce, které se objevují v každém lidském životě. Svatba, narození dítěte, dalšího dítěte, nástup do školky, do školy...Náš život se tedy dělí na spoustu více či méně dlouhých úseků, začátků a konců, a je na nás, jak je přijmeme. Nemůže být v našem životě ale všechno jen zalité sluncem, musí být i špatné začátky i špatné konce, abychom pak jednou poznali, že tohle je ten lepší začátek a ještě lepší konec.


Zlo v každém z nás

20. května 2018 v 19:22
Každý ho tam máme. Někdo ho má ukryto hluboko, někdo blízko povrchu. A pak čeká na svou příležitost. A ta občas přijde. Někdy, když jsme delší dobu v psychické nepohodě, stačí jen nepatrný podnět a je to venku. Ta skrytá touha někoho ranit najednou vypluje, i když jsme jinak veskrze dobří a laskaví lidé. A co teprve tehdy, když do hry vstoupí alkohol. Muži jsou v tomhle velcí mistři. V běžném životě beránci se po požití několika piv či panáků mění v silné osobnosti servírující svým ženám ty "velké pravdy", které velmi zraňují a kterých většinou druhý den litují. My ženy k tomu občas nepotřebujeme ani ten alkohol. Nám stačí jen zvýšená hladina běžných starostí a lítá to z nás taky nekontrolovaně. Tak raději pěstujme jen to dobré, ať ty své démony vypouštíme jen zřídka.

Co je štěstí?

9. května 2018 v 16:43
Kromě mušky jenom zlaté? Štěstí bych rozdělila na dvě části: vnější a vnitřní. To vnější je tehdy, když řekneme: on (já) měl ale ŠTĚSTÍ. Jenže ono to ani není štěstí, jako spíš to, že má člověk "přací" myšlenky a různé věci pak k němu přicházejí samy. Proto se říká, že si máme hlídat svá přání. Když pořád říkáme, že nás klepne pepka, tak nás s největší pravděpodobností jednou klepne. Takže si přejme něco hezkého, aby se o nás mohlo říkat, že máme v životě štěstí a jen my sami budeme vědět, kolik je za tím vyslovených či nevyslovených přání. A pak je to vnitřní štěstí. Ty krátké okamžiky, kdy víme, že teď je to absolutně dokonalé. Poprvé jsem takový pocit zažila na své poslední MD, kdy jsem jedno jarní ráno se svým batoletem venku věšela prádlo. Sluníčko svítilo, dítě si hrálo s kolíčky a když jsme pak scházeli z kopce k našemu domu, náhle jsem to ucítila. Pocit absolutního štěstí. Ještě jeden takový intenzivní zážitek mám od moře - podvečer na pláži, je tam asi jen 5 lidí, já ležím na lehátku, manžel s dítětem si hraje s kamínky... Přestože někteří psychologové tvrdí, že se nemáme vracet do minulosti, ale jen se dívat vpřed, já si myslím, že z takových okamžiků vnitřního štěstí můžeme čerpat i po letech, když nám není nejlépe, nebo když si jen tak chceme přivolat něco hezkého. A co mě dokáže spolehlivě nadzvednout? Když někdo tvrdí, že je v životě, v manželství, v práci... šťastný. To fakt není, protože šťastný může být člověk jen na krátkou dobu. To, o čem lidi tak nadneseně mluví, je spíš spokojenost, pohoda. Pro náš život velmi podstatná, ale to je na jiné téma. A tak si chraňme tyto pocity absolutního štěstí ve svém vnitřním trezoru, protože už nám je nikdy nikdo nevezme.

Princ na bílém koni

1. května 2018 v 7:34
Asi jsme si ho jako malé holčičky všechny vysnily. Ale on , bohužel, neexistuje. Stejně tak jako my máme své chyby, tak ani ON není dokonalý. A tak z prince jsme slevily na obyčejného poddaného a barva koně se taky musela změnit. Ale bavil by nás život s dokonalým mužem? Asi ne. Protože my ženy jsme mrchy věčně nespokojené s tím, co máme. A tak slevme ze svých náročných požadavků, sestupme ze svých obláčků na zem a "vyrobme" si prince na bílém koni z toho materiálu, co máme doma. Krása není všechno, hodně peněz taky ne, stačí, když má rád nás i naše děti, o které se v případě potřeby dokáže (nějak) postarat, když na požádání nakoupí, vyluxuje, uvaří... Ale jen na požádání. Nečekejme, že něco udělá sám od sebe. Od toho jsme ženy - diplomatky, manipulátorky - abychom je dostaly tam, kam potřebujeme. A muži to často ani nepoznají, že to je naše práce a myslí si, že k něčemu došli sami, bez naší "pomoci". A tak si je hýčkejme, ty naše miláčky, ať nám dlouho vydrží a dělají nám v životě hodně radosti.