Stanování s panem R.

11. srpna 2018 v 15:18
Maria Stein - 2004 - 2018
V roce 2004 se nám narodilo další dítě, takže jsme na pár let stanování vynechali. Ale jen co začalo brát rozum, tak začalo milovat výlety na Stein stejně jako my. Už od zimy dítě otravovalo, kdy už pojedeme na Stein a tak jedno léto jsme se celá rodina obětovala, že tam aspoň jednou přespíme. Ve stanu pro čtyři se nás pět "báječně" vešlo. Ráno jsme vylezli ze stanu dolámaní, ale s pocitem, že jsme dítěti udělali radost. Když Vítek chodil do školky, dali jsme se dohromady s dalšími rodiči a začali jsme jezdit zase v partě. První rok jsem tam tedy byla sama s jedním tatínkem - on syna, já syna - a můj muž jezdil ze stanu do práce na kole. Měl to o 11 km blíže než z domu. A tak jsem tam byla sama se samými chlapy. No, nic moc. Přece jen ten ženský element ke svému životu potřebuji. S tím tatínkem, se kterým jsem tam byla jsme měli ale úžasnou nonverbální komunikaci - rukou předvedl míchání, ukázal na mě a jako že pije, já jsem kývla a za chvíli jsme už pili kafíčko. Když jel se synem sám, balil sám taky všechny věci. Maminka pak jen psala SMS: doufám, že jsi klukovi nevzal ty nové trička z Tchiba, které jsem mu koupila do školy. Tak jsme klukovi zkontrolovali cedulky za krkem, zdali tam není napsáno Tchibo, a protože nebylo, byli jsme všichni v klidu. (to jsme ještě nevěděli, že tato firma nemá žádné cedulky s takovým nápisem). A pan R. pak celý týden posílal své ženě MMS s fotkami ze stanování a dotyčná maminka nám pak líčila, že u každé další fotky její adrenalin stoupal a stoupal, protože chlapec nosil celý týden ona trička z Tchiba, která byla určena primárně do školy a ne pod stan, kde jsme všichni jako čuňata. Byly to taky roky, kdy jsme hodně četli časopis Marianne. Vždycky jsme nahodili téma z časopisu a všichni se k tomu vyjádřili, jak je to u nich doma. To jsme si užili hodně srandy. Časopis Marianne byl u našich manželů prostě "nejlepší". Jeden rok chtěli chlapi hrát mariáš, ale nikdo si přesně nepamatoval pravidla, tak pan R. vytáhl svůj nejchytřejší mobil, do kterého řekl: pravidla mariáše - a hned je tam měl. Od té doby, když něco nevíme, řekneme kouzelnou formulku - pravidla mariáše - a je to. Zrovna tak jsme pořád zpívali písničku Moje milá lásko, tralalalala la a nevěděli, ze kterého filmu byla. Pan R. zazpíval úryvek do mobilu a vyjel mu název filmu. V sobotu jsem pak od paní L. dostala SMS, že se v neděli dopoledne máme dívat na televizi. Myslela jsem, že tam bude nějaký dokument o Steinu, ale jaké bylo mé překvapení, když dávali asi po patnácti letech onen film (už zase nevím, jak se jmenuje a do mého starého mobilu za 1 Kč můžu zpívat, co chci a NIC). Stanovat s námi jezdí děti už od 1 roku. Roční Z. moc ráda vodila na vodítka pejska od pana R. A vůbec jí nevadilo, že pejsek k vodítku ani nebyl připojen. Každý večer jsme s dětma chodili k Odře - scénář byl vždy stejný: můj muž vlezl do Odry, děti baterkami svítily do vody a když našly raka, manžel ho vytáhl, všichni si ho prohlédli, rak byl puštěn a hledal se další. Když jsme to doma probírali, řekla jsem, že nechápu smysl takovéhoto počínání, ale manžel mi vysvětlil, že v každém z nás je pořád ten pravěký lovec. Tak jo. Když děti povyrostly, manžel je raky naučil chytat, takže teď už to umí všichni. Letos, když jsme dva dny "na lovu" nebyli, jedenáctiletá A. prohlásila, že vůbec nedodržujeme tradice. Tak třetí večer už se šlo...
Ukázka stanování z roku 2015 - takhle jsme opouštěli naše "rozpoložení", když jsme šli na výlet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama