Květen 2020

Obal na dámské propriety (inspirace - Pinterest)

30. května 2020 v 15:48 Novinky
Když jsem v práci řekla kolegyni, co si chci ušít, tak mi řekla, že když si to ušiju, tak už to pak nebudu potřebovat, tak jsem se okamžitě pustila do šití...


Poslední zvonění

26. května 2020 v 15:56
Každý se na poslední zvonění těší. Ti, co střední školu měli rádi (jako třeba já), ale hlavně ti, kteří ji nesnášeli z jakéhokoli důvodu - nebavilo je učení, měli protivné profesory (dnes jen učitele), nesedli si se spolužáky, chtěli si už vydělávat své peníze, těšili se na výšku, aby mohli vypadnout z domova... Poslední zvonění je konec. Konec jedné etapy života. Pro mnohé z nás úplný konec chození do školy, vzdělávání. Jenže pro mě to bylo těžké, protože jsem si už tehdy bolestně uvědomovala, jak mi budou chybět spolužačky (dívčí škola), jak mi bude chybět společné zpívání v třídním sboru. A taky to tak bylo. První měsíce jsem si jen těžko zvykala, i když jsem měla dobrou práci i skvělou šéfovou, i když jsem začala bydlet na svobodárce, což bylo úplně super. Spolužačky mi chybí pořád, přestože už máme od maturity málem 40 let. Scházíme se poměrně často a naše setkání skoro vždy připomínají poslední zvonění. Jsme praštěné jako tehdy, kdy jsme ve škole předváděly "veselé scénky" z našeho studia. Máme partu holek, které vždy připraví něco, u čeho ležíme smíchy na stolech. Ale život jde pořád dál a nám nezbývá nic jiného, než se na všechna naše společná setkání těšit a maximálně si jich užít.

Nový pokoj II.

24. května 2020 v 10:16 Novinky
50 odstínů bílé a starý obraz.


Během koronaviru jsem dceři objednala koberec, který si vybrala - nakonec jsme zjistily, že jsem objednala ten, který si nevybrala. Je to takový "míšánek" - měkoučký, příjemný na nohy, ale dělají se tam stopy a když jsem ho chtěla povysávat Vorwerkem, tak to prostě nešlo. Vysavač se ke koberci přisál a nešlo s ním pohnout. Takže jsem musela vzít jiný nástavec. Ještě prý někde na zdi budou nějaké šedé malůvky, tak uvidíme.


Nový pokoj před a po

23. května 2020 v 19:57 Novinky

Ač už naše dcera několik let doma nebydlí a domů jezdí jen asi 10 x do roka, rozhodla se, že si svůj pokoj nově zařídí. Tatínek to vzal z gruntu. Některá místa oklepal až na cihlu a na zbytku natáhl nové omítky. Vypadalo to velmi bezútěšně.


Takže se pokoj změnil z béžovo hnědého se starým oranžovým kobercem na bílo šedo černý. Trošku to vypadá jako pokojíček v OD IKEA 12 m2. Když smontovali novou postel, tak se zjistilo, že se postel do tohoto výklenku nevejde. Takže odmontovali pravou bočnici. Zatím to drží, ale kdyby se roztáhla druhá postel, vše by se zřítilo. Takže dojde ještě na nějaké provizorní technické řešení.


(Zakázané) Uvolnění

22. května 2020 v 18:29
Když jsem byla v 8. třídě, všichni jsme se zbláznili do hokeje. V roce 78 totiž bylo MS v hokeji v Praze, tak se naše šílenství jen znásobilo. Znala jsem všechny hokejisty podle obličeje i čísla, některé jsem milovala (Hlinka, Richter, nejmladší Šťastný, Novák - přece nebudu milovat jen jednoho) a celý turnaj jsem velmi prožívala. Když jsme hráli s Rusákama a prohrávali jsme, zuřila jsem a chodila jsem brečet na záchod a pořád jsem splachovala, aby mě doma nikdo neslyšel, pak jsem chodila brečet do ložnice, kde jsem vrazila hlavu pod ustlané peřiny, protože záchod už našim začal být podezřelý. Dnes mi to přijde dost vtipné, protože u hokeje klidně zvládnu i luštit křížovku. Kvůli hokeji jsem si taky za svobodna koupila televizi na Multiservis (starší pamatují - takhle měla televizi většina domácností), abych ani na svobodárce o nic nepřišla. Když se mi v roce 89 narodilo první dítě, u první vizity jsem měla pořád chuť se zeptat, jak jsme včera hráli, ale bylo mi to blbé, že mě vůbec nezajímá děcko, ale hokej. Dnes je vše jinak - už mi trvá i 5 minut, než pochopím, kteří jsou naši a na kterou stranu útočí, a jelikož i hůř vidím a zatím nemám brýle na dálku, tak to, kde je puk, spíše tuším podle toho, kam se všichni ženou. A tak sledování hokeje nechávám chlapům, protože ti umí hokejistům v hospodě lépe "poradit", než já.

Únik

13. května 2020 v 18:05
Každý člověk má jistě ve svém životě chvíle, kdy by chtěl něčemu nebo někomu uniknout. Když jsem byla mladší, vždycky na jaře, když měli všichni jarní únavu, jsem já cítila, že mám jarní "otravu" a nemám chuť nikoho vidět, s nikým se stýkat. A tak když jsme 10 let jezdívali začátkem května do Beskyd, byl to pro mě životně nutný únik před světem. Potřebovala jsem tu úžasnou přírodu, která mě vždycky spolehlivě nabila a umožnila mi ve zdraví přežít do prázdnin. A pak jsem ještě jednou unikla - když bylo mé poslední dítě malé, jela jsem úplně sama na víkend do Luhačovic. Bylo to úžasné. Já nemám problém jít sama na oběd, do cukrárny, do bazénu... Byl to takový můj úlet, který mi tehdy pár lidí docela závidělo. Dnes už je dítě velké, bývám často sama doma, tak už nemám potřebu unikat. Můžu si tu samotu a klid užít doma (teď tedy moc ne, protože dítě má půlroční prázdniny). Naštěstí nemám v životě potřebu podnikat ty zásadní životní úniky (rozvod, stěhování do jiného města..) a chci věřit, že to tak už zůstane.

Hodně štěstí

11. května 2020 v 8:15 Novinky


Křupavé rohlíky (recept na Apetitonline.cz)

8. května 2020 v 8:06 Novinky
K dnešní snídani pro změnu rohlíky naslano. Večer jsem zadělala těsto, před spaním stočila rohlíky, dala do ledničky a ráno šoupla do trouby. Jsou fakt křupavé. A myslím, že tohle je můj poslední "koronavirový" počit, neboť v pondělí už jdu opět natvrdo do práce a to už na podobné věci asi nebudu mít vnitřní sílu.


V plném květu

7. května 2020 v 9:02
Zrovna minulý týden jsem o tom psala na svém blogu+přidala fotky. Každý rok si užívám, když na jaře vše rozkvete. Je to vždycky takové, jako když se narodí dítě. Něco nového, i když se to pořád opakuje. Letos se z toho ale moc neraduji (a "překvapivě" s tím nemá co dělat virus - ne vše v našem životě se kolem něj točí), protože stojím pod rozkvetlými třešněmi a neslyším žádné bzučení jako jindy. Na naší obrovské třešni jsem napočítala 3 včely. Přestože jsou velmi pracovité, samy to nevytrhnou. Děsí mě to proto, že mám pořád na mysli tu teorii o tom, že když vyhynou včely, tak my do 3 let po nich. Tak jsem si říkala, že bych tady chtěla mít úl, ale chovat včely nechci a neumím a vím, že je s tím spousta práce. A to mám pocit, že v našem městě je nadbytek včelařů. Tak věřím, že napřesrok to bude lepší (třeba už budou, holky, aspoň 4). Bydlíme na kopci. Z okna u kuchyňského dřezu mám výhled do krajiny. Dohlédnu na Starý Jičín, někdy až do Beskyd. Kam mé oko dohlédne to kvete. Řepka. Všude samá řepka. Ať mi Babiš netvrdí, že ze všeho bude olej. Když někde vidíme pole s brambory, tak se radujeme. Druhová pestrost na polích v našem okolí tedy vůbec nefunguje. A tak si tu pestrost pěstujeme aspoň na vlastní zahrádce a věříme, že radost z jara, kdy je vše v plném květu, nám nic kazit nebude.